TEREZA NOVÁKOVÁ
Tereza Nováková (31.07.1853 - 13.11.1912)
Drašar
ČESKÁ LITERATURA 2. POL. 19. STOL.
HISTORICKÝ KONTEXT:
Říjnový diplom vydaný Františkem Josefem I. V roce
Velkého neúspěchu se dočkal politický zápas českého národa r. 1867. Centrálně řízená habsburská monarchie byla přeměněna na dualistické Rakousko-Uhersko. Monarchie tak byla rozdělena na dvě části: Předlitavsko (země rakouské a české) a Zalitavsko (Uhry). Na národní a politické požadavky Čechů a Slováků nebyl brán zřetel, naopak došlo k nové germanizační vlně. Prosincová ústava z r. 1867 však přinesla základní lidská práva, svobodu osobní i náboženskou, svobodu slova a spolčnování.
70. léta byla ve znamení společenského rozčarování po rakousko-uherském vyrovnání. V českých zemích se rychlým tempem rozvíjelo hospodářství, vyššího kvalitativníhoo stupně dosálo zvláště po krizi v r. 1873.
Uvedené historické změny umožnily kulturní rozmach. Rozvíjela se žurnalistika, v roce 1861 byl založen pěvecký spolek Hlahol, roku 1862 bylo otevřeno Prozatimní divadlo a byl založen tělovýchovný spolek Sokol (Miroslav Tyrš). Vznikla Umělecká beseda (1863) jako středisko českých umělců slovesných, výtvarných a hudebních a Svatobor (1864) jako spolek na podporu umělců. Roku 1868 byl založen základní kámen Národního divadla.
ARCHITEKTURA A VÝTV. UMĚNÍ
2. po. 19. stol. byla v architektuře ve znemení historizujících stavebních slohů. NOVOGOTICKÝ sloh se projevil jednak při stavbě kostelů po celé zemi, jednak při přestavbách zámků – Hluboká (1841 – 1871) a Lednice (1846 – 1858). V tomto sloho pokračovala i dostavba chrámu sv. Víta v Praze a proběhla přestavba Karštejna.
Novorenesance je spojena především se stavbou Národního muzea (1884 – 1891), Rudolfína (1876 – 1884) a Národního divadla (1868 – 1883). Na stavbě a výzdobě Národního divadla se podíleli prestižní umělci své doby. Byli nazýváni jako „generace Národního divadla“. Patří sem architekti Josef Zítek (1832 – 1909) a Josef Schulz (1840 – 1917), malíři Mikoláš Aleš (1852 – 1913), František Ženíšek (1849 – 1916), Vojtěch Hanais (1854 – 1925), Václav Brožík (1851 – 1901) a Julius Mařák (1832 – 1899), sochaři Josef Václav Myslbek (1848 – 1922), Bohuslav Schnirch (1845 – 1901) aj.
Mezi NOVOBAROKNÍ stavby patří budova Strakovy akademie (dnes sídlo vlády ČR). Jako sochaři v této době vznikly např. Josef (1804 – 1855) a Emanuel (1810 – 1901) Maxovi a Václav Levý (1820 – 1870), který tesal v této době volné i reliefní postavy pohádkových a historických bytostí ve skalách a v okolí Liběchova.
HUDBA
Ke klasikům a zakladatelům české moderní hudby patří Bedřich Smetana (1824 – 1884) a Antonín Dvořák (1841 – 1904). Bedřich Smetana je znám především svými operami (BRANIBOŘI V ČECHÁCH, PRODANÁ NEVĚSTA, DALIBOR, LIBUŠE, DVĚ VDOVY, HUBIČKA, TAJEMSTVÍ, ČERTOVA STĚNA), symfonickými básněmi (cyklus MÁ VLAST), klavírními a komorními skladbami. Těžištěm díla Antonína Dvořáka jsou symfonie (např. E-MOLL Z NOVÉHO SVĚTA), symfonické básně (VODNÍK, POLEDNICE, ZLATÝ KOLOVRAT, HOLOUBEK), komorní a písňová tvorba, psal však i opery (ČERT A KÁČA, JAKOBÍN, RUSALKA). Světové uznání získal svými SLOVANSKÝMI TANCI.
Významné místo mezi hudebními skladateli si získali také Zdeněk Fibich (1850 – 1900) – průkopník moderního scénického melodramatu (HIPPODAMIE), autor koncertních melodramatů (ŠTEDRÝ DEN, VODNÍK), symfonií (TOMAN A LESNÍ PANNA) – a Leoš Janáček (1854 – 1928) – autor oper (JEJÍ PASTORKYŇA, VÝLETY PANA BROUČKA, PŘÍRODY LIŠKY BYTROUŠKY, VĚC MAKROPULOS), kantát, sborů i symfonických děl (LAŠSKÉ TANCE).
Prozaička – zachytila ve většině svých románů východočeský venkov, a to nejčastěji monografickou formou; děj soustředila kolem jedné postovy a snažila se o postižení lidových náboženských proudů, pozvolna přerůstajících s vociální hnutí.
AUTOR:
Teréza Nováková, rozená Lanhausová, (31. července 1853 Praha – 13. listopadu 1912 Praha) byla česká spisovatelka s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle a Proseče, představitelka realismu a tzv. venkovské prózy. Byla aktivní členkou ženského emancipačního hnutí. Pocházela z poloněmecké rodiny. Po svatbě (1876) se přestěhovala z Prahy do Litomyšle, kde studovala lidové zvyky. Zabývala se prací v ženských spolcích a bojem za rovnoprávnost žen (jeden takový spolek založila – účelem bylo vzdělání žen). Byla též sběratelkou krojů, výšivek a keramiky. Poté, co v roce 1897 ovdověla, se vrátila do Prahy a tam vedla časopis Ženský svět. Jejím vzorem byla Karolina Světlá.
„Pokusila jsem se vykresliti román muže, jenž mnoho chtěl a nakonec mravně a skorem i literárně ztroskotal.“ Nejen těmito slovy uvádí Teréza Nováková svůj poslední román Drašar, který nese podtitul „Román kněze buditele“.
DÍLO:
Románové zpracování tragického osudu Josefa Justina Michla, kněze-buditele, jenž mnoho chtěl, ale nakonec mravně i společensky ztroskotal. Zprvu vážený profesor řádových škol, literárně činný , po roce 1848 pronásledovaný pro svoje revoluční, kacířské smýšlení a neurovnaný milostný život, stal se soukromým vesnickým učitelem a zemřel v podruží v Březinách na Českomoravské vysočině. Román podává též obraz předbřeznového života v Čechách a zachycuje ohlas revolučního roku 1848 v mysli lidu.Román Drašar vypráví o postavě, která skutečně žila v jižních Čechách.
OBSAH:
Román začíná narozením Josefa Michla, jemuž říkají Drašar. Josef studuje na gymnáziu a zakouší mnoho hladu a bídy, protože jeho otec je velmi lakotný. Nezbývá než ustoupit do řádu, kde je studium zadarmo. Hodně se zajímá o českou literaturu, národní obrození a raději by studoval filozofii. Další zklamání mu připraví jeho sestřenka Aninka, jež je horlivou vlastenkou, ale jen do té doby než se stane hospodyní na faře u svého bratra.
Později se profesor Justin, jak je Josef nazýván, stává profesorem v piaristické rezistenci v Berouně.V Berouně se také zamiluje do Vilemíny, která ho však odmítá, protože nechce čekat, až vystoupí z řádu a také se bojí lidských řečí. Na Slovensku se Drašar setkává s Kolárem, slavným básníkem, se kterým rokuje o svém přestupu z církve.
Ze Slovenska se vrací domů a čeká odpověď o svém přestupu. Odpovědí je zklamán, protože vikář mu odpovídá, že je nemožné ho propustit ze slibů složených před Bohem.
Drašar se tedy stává učitelem v Březinách, kde ho mají rádi. Při svém pobytu v Březinách se setkává s Pepičkou, se kterou má nemanželské dítě. Po porodu však Pepička umírá. Drašarovo dítě, Justýnku, si vzala na vychování jeho sestra Johana. Drašarův konec je strašným obrazem rozkladu fyzických a morálních sil člověka neobyčejného intelektu a schopností, člověka odvážného, přes veškeré slabosti a nedostatky sympatického.
CHARAKTERISTIKA:
Teréza Nováková se opět snažila o realistický postup, a proto chtěla hlavního hrdinu zobrazit co nejpřesněji, přesto se však románový Drašar neshoduje s Drašarem skutečným. Dokazuje to mimo jiné i práce Jindřicha Růžičky Román a skutečnost o Drašarovi a poličských buditelích, kde Růžička říká, že po roce 1848 opustil spisovatelku její hlavní pramen – vlastní Michlův životopis a Nováková byla nadále odkázána jen na úlomky pamětí současníků nebo ústní tradice, a proto se některé události Michlova života liší od událostí vylíčených v příběhu. Také psychologii této postavy musela Nováková domýšlet a stejně jako Jiří Honzík myslím, že se jí to povedlo přímo mistrovsky: „Drašar je jistě upřímný, nadšený a obětavý vlastenec, je to však také nešťastný člověk – a velikost Terézy Novákové tkví právě v tom, že dovedla vylíčit, jak se jeho přirozené a oprávněné lidské nároky dostaly do konfliktu nejen s ustanoveními římské církve, nejen se zákony rakouského státu, ale i s morálkou tehdejší české společnosti.
POSTAVY:
Tématem románu je vnitřní boj hlavního hrdiny. Josef Michl, člověk se sklonem spíš k rozjímání, přemýšlení a uvažování než schopností jednat, se zmítá v zápase se sebou samým a později s celým světem. Hlavní úlohu v jeho životě totiž hraje věčná nerozhodnost a neschopnost postavit se svým problémům včas, podle Antonína Grunda také „věčný iluzionismus“, což mu brání splnit si všechny životní touhy a sny, a on tak zůstává uzavřen v nešťastné realitě, ze které vede jen cesta plná opovržení, nepochopení a odsudku.
I když nebyl nijak nábožensky horlivý, rozhodl se do řádu vstoupit, protože si od toho sliboval, že bude moci studovat, naučit se slovanské jazyky, působit mezi lidmi jako duchovní a učit mládež českému jazyku. Brzy po vstupu do řádu, kdy byl Josef nazván Justinem, tedy spravedlivým, pocítil hořkost svého rozhodnutí. V řádu totiž neměl možnost prosazovat svoje myšlenky, musel jen poslouchat a dělat, co nařizují představení:
