SAMUEL BECKETT
SAMUEL BECKETT (1906 - 1989)
ČEKÁNÍ NA GODOTA (1952)
SVĚTOVÁ LITERATURA 2. POL. 20. STOL.
HISTORICKÝ KONTEXT:
2. svět. Válka byla největším ozbrojeným konfliktem v lidských dějinách. Zúčastnilo se jí 61 států a bojovalo v ní přes 100 miliónů vojáků. Postihla civilní obyvatelstvo, trpící v zázemí bojů i v koncentračních táborech. Ovlivnila světové dějiny a politiku – do popředí se dostaly dvě supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz. SSSR posílil svůj vliv ve střední a jihovýchodní Evropě, USA získaly dominantní postavení ve světové ekonomice, odstoupily od světového izolacismu a přistoupily k aktivní globální a velmocenské politice. V řadě neevropských zemí došlo k silnému národně osvobozeneckému boji, který vedl k rychlému rozpadu koloniální soustavy.
Státy střední a jihovýchodní Evr. většinou na konci války osvobodila Rudá armáda. V těchto zemích začal Sovětský svaz postupně upevňovat svůj vliv, v letech 1946 – 1948 zde vznikly tzv. lidově demokratické režimy. Ve snaze oslabit sovětský vliv vyhlásily USA tzv. Marshallův plán hospodářské pomocievropským zemím. Jeho odmítnutí některými zeměmi dovršilo rozdělení Evropy tzv. na Východ a Západ; začala studená válka doprovázená zbrojením a vznikem vojenských bloků. Období studené války se protáhlo až do počátku 90. let, kdy padly komunistické režimy ve střední a jihovýchodní Evropě a rozpadl se Sovětský svaz. V uplynulém půlstoletí došlo k nebývalému rozvoji vědy a techniky, kosmonautiky i jaderné fyziky. Poslední desetiletí posílilo evropské integrační procesy. Tendence k propojování a postupnému vytváření jednotného světa – tzv. globalizace – jsou urychlovány rozvojem moderních informačních technologií (tento vývoj však s sebou přináší takové problémy, jako jsou národní a rasové spory, mezinárodní terorismus, ekologická zátěž apod.).
ABSURDNÍ DRAMA
Označuje proud v dramatu (částečně i v próze) v
Irský dramatik a prozaik Sauel Beckett patří k předním osobnostem tzv. absurdního divadla. Jeho texty rozvíjející téma strachu z nepochopení světa a z toho vyplývyjící tragickou bezobsažnost lidských životů.
CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA
Absurdní divadelní hra o bezútěšných rovinách lidského údělu a nemožnosti jeho naplnění.
POSTAVY
Ústřední dvojici tvoří tuláci Estragon a Vladimír, s nimiž se dvakrát setkají pán Pozzo s otrokem jménem Lucky. Veškteré postavy záměrně postrádají zevrubnější charakteristiku, nemají jasnou minulost a chybí i motivace jejich jednání. Představují modelové typy lidských charakterů. Jména náležíjící různým jazykovým oblastem (Estragon franc., Vladimír slovan., Pozzo it., Lucky angl.) naznačují všeobecnou platnost zobrazovaného lidského údělu. Godot, na něhož tuláci čekají, v sobě skrývá angl. slovo Bůh.
DĚJ A KOMPOZICE
Hra má dvě jednání a zcela v duchu absurdní dramaticky popírá princip dějovosti, ignoruje tradiční dramatickou stavbu. Původní dekorace se omezovaly na jediný strom, pod nímž vedla venkovská cesta. Na tomto opuštěném místě se sejdnou dva tuláci Estragon a Vladimír, kteří spolu vedou chaoticky půspbící dialog bez hlavy a paty. Z něho je jasné pouze to, že čekají na jakéhosi Godota, který má prý rozhodnout o jejich budoucím životě. Není přitom zřejmé, kdo je onen Godot, kde na něj mají čekat ani jak jim může pomoci. Během rozhovoru přichází pán vedoucí na šňůře otroka ověšeného rozličnými předměty. Zosobňují modelový vztah dominantního až brutálního majetnického typu a naprosto ponížené bytosti, plnící přání majitele. Ve druhém jednání, druhý den na totéž místo, přichází dvojice znovu jen s tím rozdílem, že pán je slepý a na svém otroku závislý. Na konci obou jednání se na scénu dostavuje malý chlapec a zvěstuje tulákům, že pan Godot toho dne nepřijde, ale že se dostaví zítra. Bezvýchodné a pasivní čekání je v této hře chápáno jako rezignace na jakýkoli pokus jednat a řídit svůj vlastní život. I diskutovanou možnost sebevraždy zadržuje pouze strach z jejícho neúspěšného provedení. Svět je představen jako síť sobě podobných a stejně nezajímavých míst, čas jako sled stejných a nudných okamžiků. Godot znamená marnou naději na vykoupení z bludného kruhu.
JAZYK A STYL
Dialog Estragona s Vladimírem je atypický neustálým opakováním otázek a absurdností odpovědí, práce se synonymy zdůrazňuje pocit nejistoty, monotónosti a rozmělňováním významů. Neomalené vyjadřování umocňují vulgarismy. Účelem slov není sdělovat, jediná funkce ponechaná řeči je zabít čas, ukrátit si dlouhou chvíli. Hra se slovy nahrazuje smysluplnou existenci. Nejčastěji funguje na principu opakování a zrcadlení slov či gest.
OKOLNOSTI VZNIKU DÍLA
Až do vydání této hry byl Beckett považován za schopného prozaika se sklony k existencialismu a tíhnoucího k novému románu. Teprve tato hra mu přinesla světové uznání a povzbudila ho k další dramatické tvorbě. Svou divadelní prvotinu však už nikdy nepřekonal.
VLIV DÍLA
Premiéra v Théâtre de Babylone v Paříži měla během dvou let 500 repríz a stala se udílostí roku. Charakterem práce s jazykem, respektive jeho destrukcí, se Beckett snad nejvíce přibližuje Ionescově PLEŠATÉ ZPĚVAČCE. Nejslavnější Beckettova hra stačila k tomu, aby se jeho jméno stalo synonymem absurdního divadla vůbec.
ÚRYVEK
Vladimír: Co budeme dělat?
Estragon: Čekat.
Vladimír: Myslím kormě toho.
Estragon: Co se takle oběsit?
Vladimír: To by byl způsob, jak ho dostat do pozoru.
Estragon (zváben): To se postaví?
Vladimír: Se vším všudy. A kam dokropíš, vykvete mandragora. Proto tak křičej, když je rvou z země. Tos nevěděl?
Estragon: Jdeme na věc.
Vladimír: Na tý větvy?
(Oba přistoupí ke stromu a prohlížejí si ho.)
Moc bych jí nevěřil.
Estragon: Zkusit to můžem vždycky.
Vladimír: Tak to zkus.
Estragon: Jdi ty první.
Vladimír: Ty jdi první.
Estragon: Proč já?
Vladimír: Jseš lehčí.
Estragon: No právě.
Vladimír: Tomu nerozumím.
Estragon: Zapřemýšlej.
Vladimír (Přemýšlí. Po chvíli): Tomu nerozumím.
Estragon: Vysvětlím ti to. (Přemýšlí.) Ta větev... ta větev (Vztekle) Tak se kapku namáhej, sakra!
Vladimír: Spoléhám na tebe.
Poznámka:
Hra byla převedena do více než dvaceti jazyků a Beckett za ní obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
