DIESEL

2. OTÁZKA MLUVNICE

VÝVOJ ČESKÉHO JAZYKA A JEHO ÚTVARY

1. JAZYK

          mateřský – v tomto jazyce jsme byly vychováni, učili se myslet a poznávat okolní svět; mluvila jím na nás naše matka, učila nás ho

          národní – reprezentuje každého z nás jako příslušníka společenství, v němž žijeme, tedy českého národa

          flexivní – čeština je jazyk flexivní, má tedy flexi = ohýbání pomocí koncovek (skloňování jmen, časování sloves, stupňování přídavných jmen a příslovcí)

2. ROZDĚLENÍ JAZ. SLOVANSKÝCH

          Západní – polština, horní a dolní lužická srbština, kašubština, slovenština, čeština, vymřelá polabština

          Jižní – slovinština, bulharština, makedonština, srbština, chorvatština, staroslověnština

          Východní – ruština, běloruština, ukrajinština

3. ROZDĚLENÍ JAZ. INDOEVROPSKÝCH

Jazyk:

- slovanský (západní, jižní, východní)

- germánský (Severní – norština, švédština, dánština, islandština, faerština; Západní – angličtina, němčina, švýcarská němčina, holandština, vlámština, jidiš, afrikánština, lucemburština, fríština aj.; Mrtvé – vandalština, gótština, burgundština, langobardština aj.)

- románský (Západní – portugalština, španělština, francouzština, katalánština, italština, rétorománština aj.; Mrtvé – latina, vulgární latina (vulgáta), dalmatština aj.)

- keltský (irština, velština, bretonština aj.)

- baltský (litevština, lotyština; Mrtvé – stará pruština)

- indoíránské (Indické – romština, bengálština, staroindický sanskrt, hindština aj.)

- řečtina (stará i nová)

- albánština

- arménština

4. VÝVOJ ČAS. JAZ.

- čeština se utvářela jako samostatný jazyk přibližně od 9. století

-˃ nostratická jaz. rodina (prajazyk) 9.000-7.000 let př.n.l. -˃ indoevropská j. r. 5.000-3.000 let př.n.l. -˃ praslovanština 2.000 př.n.l.-600 n.l. -˃jihoslovanská větev

staroslověnština (9. st.)

-˃ západoslovanská větev

pračeština (od 10. st.)

-˃ východoslovanská větev

- z praslovanštiny pocházejí nejstarší slova, označující rodinné příslušníky, zvířata, rostliny, přírodní stavy, kultovní jevy apod., např.: mama, sestra, voda, zemja (země), korva (kráva), vino, duša, golva (hlava).

- Základem staroslověnštiny byl bulharsko-makedonský dialekt, do něhož přeložili soluňští bbratři Konstantin (Cyril) a Metoděj stěžejní části bohoslužebých textů před svoji misí na Velkou Moravu (863 n. l.) -˃ HLAHOLICE (zjednodušením vznikla CYRILICE).

5. CHARAKTERISTIKA ČES.

- Čeština je západoslovanský jazyk, patří mezi jaz. indoevropské a mezi jazyky flexivní. Má pouze pět krátkých a pět dlouhých SAMOHLÁSEK (vokálů), 25 SOUHLÁSEK (konsonantů) a jednu DVOJHLÁSKU – ou (dvojhl. Au a eu jsou cizího původu a vyskytují se pouze v cizích slovech). Jako jediný slovanský jaz. má čeština hlásku ř. České hlásky podléhají SPODOBĚ ZNĚLOSTI (asimilaci), PŘÍZVUK má čeština stálý – na první slabice slova, základem české věty je SLOVESO. Píšeme LATINKOU a PRAVOPIS je FONOLOGICKÝ, respektují stavbu slova. Slovní zásoba českého jaz. je bohatá, Příruční slovník jaz. českého – největší výkladový slovník – přes 250.000 slov.

6. STRATIFIKACE

= rozvrstvení národního jazyka

7. ROZDĚLENÍ SPIS. A NESPIS. JAZYKA

JAZ. SPISOVNÝ - SPISOVNÁ ČEŠTINA

- HOVOROVÁ ČEŠTINA

JAZ. NESPISOVNÝ - TERITORIÁLNÍ (ÚZEMNÍ) DIFERENCIACE (ROZRŮZNĚNOST)

- SOCIÁLNÍ DIFERENCIACE

- OBECNÁ ČEŠTINy

8. JAZYK SPISOVNÝ – CHARAKTERISTIKA

JAZ. SPISOVNÝ

SPISOVNÁ ČEŠTINA – vznikla na základě nářečí, formovala se jako jaz. lit. památek již od 14. st.; jedná se o celonárodní, oficiální, prestižní a reprezentativní útvar národního jaz.. Mělo by se jí užívat ve školách a na úřadech, v liter. a médiích,... -˃ může obsahovat prvky hovorové, neutrální, knižní a archaické, ale velmi často se používá slov hovorových.

HOVOROVÁ ČEŠTINA – někdy se označuje jako mluvená podoba spisovného jaz., zbavená archaických a knižních prvků; jednodušší a volnější stavba vět, slovní zásoba obohacena slovy z obecné češtiny

9. JAZYK NESPISOVNÝ – CHARAKTERISTIKA

JAZ. NESPISOVNÝ

TERITORIÁLNÍ (ÚZEMNÍ) DIFERENCIACE – obecná čeština, nářečí

SOCIÁLNÍ DIFERENCIACE (ROZRŮZNĚNOST) – profesní mluva, slang, argot

OBECNÁ ČEŠTINA – patří k nesp. útvarům nár. jaz., používáme ji v každodenní komunikaci, proto ,,běžná“ eventuálně ,,městská“. Charakteristická expresivními výrazy (chrnět, žrát,...)

SLANG – je způsob vyjadřování spíše zájmových skupin, např. studentů, myslivců, sportovců. Vyznačuje se hrou se slovy, užíváním obrazných pojmenování

ARGOT – je označení výrazových prostředků vrstev sociálně izolovaných či vyřazených, jako jsou např. vězni, narkomani, prostitutky, zloději.

10. NÁŘEČÍ

- Česká nářečí (dialekty) jsou výsledkem územní difer. českého nár. jaz.. Nářečí jsou rozšířena pouze na omezeném území a jejich mluvčí je používají při každodenní komunikaci. Nejvýraznější nářečí jsou na Moravě a ve Slezku, jedná se o nářečí hanácké, lašské a moravsko-slovenské, v Čechách jsou nářečí středočeské, západočeské, východočeské a severovýchodní.

Např.: Dej mouku ze mlýna na vozík.

NÁŘEČÍ V ČECHÁCH: Dej mouku ze mlejna na vozejk.

NÁŘEČÍ HANÁCKÁ: Dé móku ze mléna na vozék.

NÁŘEČÍ LAŠSKÁ: Daj muku ze mlyna na vozik.

NÁŘEČÍ MORAVSKÉSLESKÁ: Daj múku ze mlýna na vozík.

11. JAZYKOVÁ KULTURA

- označuje se jím kultura jaz. a řeči obecně, ale i u každého z mluvčích individuálně. Kromě toho označuje termín jaz. kultura také vědomou péči o jaz. a jaz. výchovu. Cílem jaz. výchovy je osvojení si spisovného jaz.

12. ÚZUS, NORMA, KODIFIKACE

ÚZUS – pravidelné používání jaz. prostředků

NORMA – soubor pravidelně používaných jaz. prostředků

KODIFIKACE – odborné jazykovědné zaznamenání normy