DIESEL

 Klasicismus a preromantismus v evropské liter.

          Klasicismus se rozvíjel již během doznívání baroka od 17. st. do 18. st. Jeho součástí je i tzv. sloh francouzského krále Ludvíka XVI. , ale vrcholem klasicismu byla vláda ,,Krále slunce‘‘ Ludvíka XIV. (Stát to jsem já).

          V průběhu 18. st. klas. přijal ideje osvícenské filosofie. Šířila víru v moc rozumu a schopnosti člověka. Její počátky byly nejprve ve Velké Británii a Nizozemí, v pol. 18 st. se přenesla do Francie. Usilovala o humanizaci společnosti. Mluví se o osvíceneckém absolutismu, v některých zemích trval až do poč. 19. st.

          Průlom způsobila Velká francouzská revoluce a její průběh až k robespierrovskému teroru od r. 1789 do r. 1794.

Smysl klasicismu byl v :

• zobrazování stále trvajících lidských hodnot

• zdůrazňování rozumového řádu shrnuté do věty René Descarta (dekarta): ,,Myslím, tedy jsem.´´

• kritériem krásy je pravdivost

• v podřizování jedince pro službu obci nebo státu

• v příkladu antiky

• v uměleckém napodobování přírody, která zdůrazňovala pomíjivost civilizace

Klasicismus se uplatnil v architektuře, hudbě a literatuře, malířství, sochařství.

          V architektuře začíná raným obdobím, tzv. barokním klasicismem – katedrála sv. Pavla v Londýně, zámek ve Versailles (Francie). Proti baroku je strožejší, oslavuje se dynamika, oblíbený je trojúhelníkový štít a řecké sloupy, jako ozdoby se objevují vavřínové věnce a vlající stuhy.

          Klasicismus je stále ještě slohem šlechty – stavba zámků a paláců, ale uplatňuje se již i v průmyslových městech, přibývají užitkové stavby – divadla, muzea, úřady, banky, kasárny, nemocnice,domy, pavilóny, rozhledny aj. – Vítězný oblouk v Paříži, Braniborská brána v Berlíně, Kapitol ve Washingtonu. V klasicismu je postaven ruský Petrohrad.

Výrazně se klas. projevil v zahradní architektuře, tzv. francouzský park.

          Napodobování antiky se odrazilo také v sochařství, malířství, uměleckých řemeslech, zařízení bytů a módě. Zdůrazňovaly se také občanské ctnosti – statečnost, síla, rozum.

Známá jsou jména:

• Jacques Louis David (žak lui david): Zavražděný Marat (mara); (Marat byl jeden ze spolupracovníků M. Robespierra zavražděný neznámou ženou)

• Francisco de Goya (francisko de goja): Poprava vzbouřenců v květnu 1808, nebo Maja (obrazy vévodkyně z Alby)

• Jean Dominigne Intres (žán dominuk éngr): Turecká lázeň

          V malířství již v klasicismu jsou pokusy o realismus, hlavně v portrétech, ale zároveň obrazy byly romanticky citové.

          Sochaři Francie a Itálie pracovali po celé Evropě. Italský ANTONIO CANOVA (antonio kánova) byl známý svými náhrobky významným osobnostem a portréty z doby Napoleonovy. Francouz Maurice FALCONET (moris falkone) vytvořil sochu Měděného jezdce – Petra I. V Petrohradě.

          V hudbě přicházejí nové žánry. Středem zájmu zůstává opera, a to i ve středních a nižších vrstvách, pro které se používá více komických námětů.

          Nejdůležitějším žánrem se stala symfonie (koncert pro sólový nástroj za doprovodu orchestru). Oblíbenou formou byla sonáta, smyčcový kvartet a na konci 18. st. vznikl melodram (básně za doprovodu hudby).

          S klasicismem je spojená hudba FRANZE JOSEPHA HAYDNA (franc józef hajdn) – autora 100 symfonií, WOLFGANGA AMADEA MOZARTA (Wolfgang amadeus mócart) – autora 600 skladeb, např. Figarovy svatby, Don Giovanniho (džovani), Malé noční hudby, Rekviem a další.

          Ludvik van Beethoven (lúdvich fan béthóven) je vrcholem klasicistní hudby a překonává ji. Vynikají skladby instrumentální, např. devět symfonií – V. osudová, IX., v níž je Óda na radost.

Na konci 18. st. Klasicismus zvolna ustupoval a nazývá se preromantismus.

          Na počátku 19. st. přešel v tzv. empír (ampír);(empire = císařství, říše), oficiální sloh Napoleonova císařství: 1800 – 1830

          Oproti klasicismu je křehčí a zdobnější. Projevil se především v užitém umění – bytové kultuře a módě,někdy se používá termín novoklasicismus.
V architektuře používá dekorativní prvky antiky - trojúhelníkové štíty, sloupy, egyptské motivy.Čerpaly z archeologických vykopávek – objevy v Pompejích,Herkulaneu.Stavební činnost byla politicky podporována. Válečné úspěchy byly zdůrazňované Vítěznými oblouky – Paříž, Řím, přestavbou divadel jako veřejným shromaždištěm oslav,stavěly se soudní budovy, nové komunikace, kavárny, univerzity.

Pro literární klasicismus je příznačné:
- napodobování forem antické literatury
- pevný řád estetiky
- rozum jako nástroj poznávání
- napodobování přírody a zušlechťování jejího obrazu
- základní pojem = vznešenost

Literární žánry se rozšiřovaly na:
vysoké
- óda, epos, tragédie – zdůrazňovaly nadčasové myšlenky, historická témata, tragédie, vnitřní rozpory hrdinů z vyšší společnosti

Nízké
- bajka,satira,komedie,píseň,tématem obyčejný život,běžné životní záležitosti,postavy z nižších vrstev,které používaly hovorový jazyk.
          Mísení obou se nepřipouštělo, pevná pravidla klasicistního umění stanovil básník a kritik Nicolas Despreaux[nykola depreo] v knize Umění básnické.
Vyhraňovaly se různé literární typy: lakomec, hrdina, počestná žena.Nejvýrazněji se pravidla dodržovala v dramatické tvorbě zákonem tří jednot:
- jednotou místa
- jednotou času
- jednotou děje
          zejména v tragédii, ale i v komedii byla uplatňována. Málo byl rozšířený román.
Typickým veršem byl alexandrin = 12 - 13 slabičný verš se závazným předělem po 6. slabice a s přízvukem na 6. a 12. slabice, již ve 12. století v Chanson de geste[šansón d este].

          Vrcholem Klasicistní tvorby je dramatická tvorba francouzských dramatiků.
Pierre Corneille[pjér kornej] a jeho tragédie Cid[sid] vyzdvihuje vnitřní konflikt člověka, historický námět a nekončí tragicky. Epický děj je prokládaný lyrickými odstavci, které mají za úkol dokreslit Rodrigovu psychiku. ! přirovnat k eposu CID ! – dvorská epika
Corneille je považovaný za tvůrce moderní tragédie. Jeho hrdinové jsou silné a svobodné bytosti ,nenechají se ovládat. Konflikt vyplývá ze střetnutí osobních pocitů s obecnými povinnostmi. Viz OBSAHY (str. 65) a ČÍTANKA 2 (str. 6 - 7)
          Jean Racine[žán rasin] zobrazoval hrdiny se silnými vášněmi a jejich důsledky.Tragédie Faidra má předlohu v antických dramatech.Ústřední postava je rozpornou bytostí.Racine byl zakladatelem psychologické tragédie.Jeho hrdinky byly štvané osudovou vášní, šířily kolem sebe zkázu. ! navázat na řecké tragické dramatiky !
          Racinova hra je složená z alexandrinu. Viz OBSAHY (str. 66) a ČÍTANKA 2 (str. 8 - 9)
Také klasicistní komedie vychází z antické literatury.Zachycuje náměty z měšťanského života a vytváří ustálené lidské typy – lakotného měšťana, přihlouplého šlechtice a hrabivého lékaře. Proto je jmenována jako charakterová komedie.

          Jean Baptiste Moliere[moljér] vlastním jménem Poquelin[žán batyst poklen]. Byl synem královského čalouníka a divadlo bylo nedůstojná existence.Život strávil s kočovnou společností, v Paříži vedl stálou scénu a stálé spory se šlechtou a církví,jíž byl prokletý.
Je autorem 33 komedií, navázal na italskou conmedia dell arte !zopakovat! Ve svých hrách kritizoval současné postavení ženy ve společnosti, cynismus šlechticů, snahy měšťanů o napodobení šlechty. Přestupoval řád klasicismu, jeho postavy jsou schopné vývoje, nechal mluvit urozené postavy prózou.
          Konflikt s církví vyostřila hra Tartoffe[tartyf]. Text je psaný alexandrinem a sdruženým rýmem. Drama Don Juan karikuje chyby šlechty – rozmařilost, pohrdání lidmi. Postava vešla jako literární typ svůdce žen do podvědomí.
          Nesmrtelným typem se stal chamtivec Harpagon ve hře Lakomec.Lakotou sužuje svou rodinu a okolí. Autorův postoj k hrdinovi je satirický, vysmívá se všem lidem, kteří jednají stejně. Prozaický text je množstvím jednoduchých vět, hovorových slov, aby se přiblížila řeč měšťanského prostředí. Harpagon je schopen pro peníze obětovat vše, jejich ztráta je životní tragédií a vzbuzuje v něm nenávist k celému lidstvu. Viz OBSAHY (str. 67) – TARTUFFE.

          Základním posláním Molierových komedií je kritika charakteru a společnosti, ale prostřednictvím spravedlnosti, zdravého rozumu a s humorem.

          Don Juan (chuan) a Misantrop jsou tragikomedie. Moliere zesměšňuje pokrytectví, rozmařilost.

          Misantrop je složité drama; mladý a citlivý muž neustále naráží na faleš a přetvářku. Společnosti se jeví jako podivín a učiní z něj svého nepřítele lidí – misantropa.

          Vývoj poezie byl mnohem skromnější. Převládá báseň popisná, úvahová a satirická – epigram, satira, poema a bajka. V lyrice pro slavnostní příležitosti – óda. Bajkou se vyjadřoval Jean de La Fontaine (žan de lafonten). Napsal 12 knih veršovaných bajek jako kritiku dvorských kruhů. Jsou psané volným veršem a hovorovou řečí. Náměty pocházejí z antiky a Indie, J. d La Foutaine je přepracoval. Mravní naučení je směrováno pro praktický život. Možnost napravit se neviděl optimisticky. (OBSAHY str. 14 – 15)

Osvícenství

– poč. 18. st. – konec 18. st.

          Klasicistické pojetí se postupně proměňovalo v souladu s vývojem racionalismu. Důvěra v lidský rozum vzrostla od středověku nebývalou měrou a filosofie 17. a 18. st. se zabývala již strukturou rozumu, např. proč rozumný člověk se tak často chová nerozumně. Snažila se najít cestu očištění rozumu, věřila v neustálý vývoj člověka, důvěřovala v neustálý společenský pokrok a dávala přednost ideálům humanismu. Tento myšlenkový postup se nazývá OSVÍCENSTVÍ.

          Osvícenci věřili, že lidský rozum vyřeší všechny společenské nespravedlnosti – války, bídu, nemoci. Všechno mělo změnit vědění a práce. Oblíbeným lit. hrdinou byl Robinson Crusoe (krusó) pro svou odvahu přemoci překážky.

          Je příznačné, že se poezie považovala za nadbytečnou, odtrženou od života.

          Rozšířený byl naučný román, román v dopisech, eseje a rozpravy, proti klasicismu se uvolnil přísný řád dělení na nízké a vysoké liter. žánry.

          Nechtěným důsledkem společenského pokroku bylo revoluční násilí ve jménu pokroku – Velká francouzská revoluce. V ní zvítězila diktatura rozumu. Oceňuje se přínos osvícenství ve zlepšování životní úrovně člověka.

          Nejvýrazněji se osvícenství projevilo ve Francii v 2. pol. 18. st. Vynikly osobnosti, které byly zároveň vědci, spisovatelé, politiky, novináři a sdružily se ve společné práci na ENCYKLOPEDII, vydávané více než 20 let v 28 svazcích. Cílem Enc. bylo shrnout dosavadní vědění a podat celkový obraz lidského ducha. Hlavními tvůrci byli DENIS DIDEROT (deny dydro) a JEAN BAPTISTE d´ALEMBERT (žán dalambér). Přispěli do ní VOLTAIRE (voltér), JEAN JACQUES ROUSSEAU (žán žak rusó).

          Koncepce Encyklopedie byla velmi moderní, každý poznatek byl dáván do širší souvislosti a do všech oblastí použití. Encyklopedie měla odpůrce v církvi, v cenzuře. Dodnes se jménem Diderota či Encyklopedie nazývají naučné slovníky. Celý název Encyklopedie zněl: ENCYKLOPEDIE aneb RACIONÁLNÍ SLOVNÍK VĚD, UMĚNÍ A ŘEMESEL.

          Denis Diderot – filozof a spisovatel – 18. st. vyjadřoval se kriticky k soudobým poměrům, byl za kritiku vězněn, byl si vědom rozporuplnosti světa a lidského života. To promítl do liter. tvorby, románů JEPTIŠKA A JAKUB FATALISTA A JEHO PÁN. (OBSAHY str. 22 – 23).

          V Jeptišce kritizuje poměry v tehdejších klášterech. Text vznikl jako mystifikace = úmyslné oklamání. V Jakubovi rozbíjí tradiční román a vytvoří text s filosofickými a vlastními názory a záměrně neuzavírá konec. Diderot je vynikající vypravěč a řeší problém, zda člověk se může svobodně rozhodovat, nebo je podřízen osudu (fatalismus = víra v osud). Jakub i jeho pán dospějí k názoru, že život je spíš náhoda a cesta osudu.

          CHARLES – LOUIS DE MONTESQUIEN (šárl lui de monteskje) – vysoký právní úředník, jeden z encyklopedistů, napsal román PERSKÉ LISTY. Satirou zesměšnil povrchní život vyšší francouzské společnosti.

          Montesquieu je zakladatelem rozdělení demokratického systému na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. V románu volí postup vzájemných dopisů. Hrdiny jsou dva Peršané, naivně při cestě do Evropy popisují chování tehdejší společnosti a v pozadí se vyvíjí děj románu – vztah mezi Peršanem a jeho první harémovou ženou – Roxanou.

          Nejvýznamnějším myslitelem franc. osvícenství byl VOLTAIRE (voltér). Spisovatel, dramatik, historik, encyklopedista. Byl vězněn v Bastile a uprchl do Anglie, do Pruska, ale všude měl nedorozumění pro svou konfliktní povahu a ostrý humor, odpor k fanatismu.

          Nejvýznamnějším románem Voltaira je CANDIDE (kandyd) neboli OPTIMISMUS. Candide – franc. prosťáček, neviňátko. Filosofický román = představuje autorův filosofický názor, převládá zobecnění; čtivosti je dosaženo dobrodružným dějem a podivnými motivy. Ve Francii je oblíbený dodnes.

          Naivní mladík Candid je vyhnaný do světa, zažívá mnoho těžkostí – válku, zemětřesení, otroctví, inkvizici, získá bohatství a žije na pozemku u Cařihradu. Na příběhu je zobrazený silný kontrast mezi jednáním lidí navenek a jejich skutky. (OBSAHY str. 70)

          Satirická jsou i dramata Pierra – AUGUSTA CARONA DE BEAUMARCHAISE (piera ógisténa karona de bómaršez): Lazebník sevillský a Figarova svatba. Lazebníka zhudebnil Gioacchino Rossini (džakino rosiny) a Figarovu svatbu W. A. Mozart.

          Ostrá kritika společenské nerovnosti (OBSAHY str. 71), která je kombinovaná s tématem lásky k ženě. Svým charakterem se blíží k pamfletům.

          Osvícenství ovlivnilo také komedii dell´arte, která ustrnula. O její reformu se zasloužil Carlo Goldoni (karlo goldóny). Narodil se v Benátkách, stal se divadelním dramatikem, pro profesionální spory opustil Itálii a žil ve Francii.

          Přiklonil se ke komedii, která ho velmi proslavila. Zrušil masky, jednotvárné kostýmy a hercům dal moc slova. SLUHA SVOU PÁNŮ. Pevný text vynesl sluhu Truffaldina do popředí hry, která vyhovovala lidovému diváku, ale zároveň přinesla reformu do dramatických textů.

          Známá je také hra POPRASK NA LAGUNĚ. Důležitá je celková atmosféra hry, zachycení života lidových vrstev podané s moudrým nadhledem. (OBSAHY str. 69)

          V anglické lit. V 17. st. vynikl zejména román DANIELA DEFOEA Robinson Crusoe (daniela dyfona – robinson krúzon); správný název: Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (yorku). Dějová linie vychází pravděpodobně ze skutečného příběhu skotského námořníka Alexandra Selkirka.

          D. Defoe – žurnalista, spisovatel, myslitel – věří ve společenský pokrok a aktivní činy člověka. Vypráví text v 1. os. č. j. ústy hlavního hrdiny. Příběh se stupňuje odhalováním tajemství a neurčitými časovými údaji – „oné noci“,ve vzdálených vzpomínkách. Na pozadí osudu Robinsona si autor klade filozofické otázky o smyslu lidské práce, o vztahu k přírodě, o civilizaci, v češtině ho pro děti převyprávěl Josef Věromír Pleva – Robinson Crusoe.

          Anglické osvícenství se nejvíce projevilo v utopickém románu JONATHANA SWIFTA (džonetena swifta) GULLIVEROVY CESTY (galiverovy). Dílo je fiktivním (vymyšleným) cestopisem Kapitána Gullivera. Čtyřdílný filozofický román se satirickým podtextem vypráví cesty Kapitána po Tichomoří, kde se seznamuje s liliputány, obry, zvířecími rozumnými bytostmi.

          Na rozdíl od Defoea Swift vyjadřuje pesimismus nad lidským charakterem a jednáním, které směřuje k ponižování slabších. Konkrétní negativní jevy zastřel fantazií a alegorií. (OBSAHY STR. 73) mluvit o utopii.

K. Čapek: Válka s mloky.

          Henry Fielding (fíldyng) pojal svůj román jako vysokou literaturu. Příkladem mu byl D. Defoe, Cervantes, pikareskní román (pikaro = šibal) – první za renesance, charakteristický je typ hrdiny, motiv putování a pohled na skutečnost očima lidové postavy (J. Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka).

          TOM JONES (tom džouns) zachycuje barvitě osudy mladíka, původem nalezence, vychovaného ve šlechtické rodině. Filozofie se mísí s alegorií (název dívky Sofie=moudrost) a humorem (úvod do románu je děj ve formě jídelního lístku).

          Fielding zakládá tradici výchovného románu, zachycuje v něm vyspívání mladého člověka, který hledá svou existenci.

          V německé liter. je snaha překonat politickou rozdrobenost a vyrovnat se evropským velmocím. K osvícenství se hlásil GOTTHOLD EPHRAIM LESSING (gotold efrajm lesing).

          Byl zakladatelem měšťanského dramatu = realisticky zachycuje osud jednotlivce v širším kontextu. Občan se věnuje veřejnému životu a státní moci.

          Patří sem MÍNA Z BARNHELMU. Jedna noc v prusko-francouzské válce je odehráním příběhu Míny a jejího snoubence Tellheima (telhajm)¨. Mína – Saska a major von Tellheim – Prus. Komedie má význam ve skutečnosti, že v té době Sasko a Prusko spolu bojovaly.

          V českém prostředí byla oblíbená tradédie EMILIE GALOTTI inspirovaná epizodou z římských dějin.

          Lessing se zasloužil o docenění her W. Shakespeara, odmítl klasicistní zásadu „tří jednot“ Hry spojil s kritikou společnosti – vyšší vrstvy jednají podle, měšťanská dívka je schopna obětovat život.

          Lessingovo dílo je už spjaté s romantismem, nebo s preromantismem, např. s hnutím Sturm und Drank (bouře a vzdor).

          Časově posunuté bylo osvícenství v Rusku, protože carský systém nepřijal žádné svobodné myšlení. IVAN ANDREJEVIČ KRYLOV měl v Rusku velké potíže, naučil se nenávidět romantický idealismus a pranýřoval ruský nevolnický řád svými bajkami.

          Žánru bajek se věnoval téměř 50 let a stal se jejím klasikem. Zpracoval bajku sociálně politickou, mravní a filozofickou. Pozornost věnoval lidským slabostem, které narušují společnost jako celek. Používá národní živý jazyk, mnohé obraty dodnes platí jako přísloví.

          Ostatní jeho díla nejsou tolik známá jako devět knih bajek psaných ve verši.

          Do doby osvícenství patří LIBERTINISMUS, který ukazuje nedostatek mravů, jejich uvolnění a nevázanost.

          Román NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI od CHODERLOSE DE LACLOSE (laklos), které zfilmoval také Miloš Forman a dal mu jméno VALMONT (hlavní postava románu).

          Markýz de Sade (de SAD) opakovaně vězněný v Bastile za skandály. V jeho dílech se projevuje posedlost erotikou a zlem. Má odpor k jakékoli autoritě. Byl oceněn ve 20. st. prokletými básníky a surrealisty (sirealisty). Romány JUSTINA A 120 DNŮ SODOMY byly zfilmovány P. Passolinim. (P. Pasoliným).

PREROMANTISMUS – 18 st.

          z latiny prae = před, vznikl jako výzva proti přísnému klasicismu a rozumovému osvícenství. Je v oblibě především u měšťanstva a důraz klade na cit jako základ morálky. Nejvýznamnějším jeho směrem byl sentimentalismus.

          Svoboda byla chápána jako právo jedince na neomezovaný citový život. Odmítali zkaženost civilizace, hlásali návrat k přírodě, lidové kultuře, vyhledávali exotiku a dávnou historii.

          Častými motivy jsou jezera hřbitovy, noční krajina, trosky hradů, poustevník, mnich, poutník. Preromantický básník vystupuje v roli národního pěvce nebo věštce. Jak nálada se často objevuje světobol, rozervanost, omrzelost, slzy.

          Preromantismus předchází romantismu, autoři pre - využívají ještě klasicistní žánry, ale do popředí se dostávají již povídka, román, cestopis, romance, balada. Vychází z Anglie.

          Prvním typickým sentimentálním román ve formě dopisů vytvořil SAMUEL RICHARDSON (semjuel ričrdsn). Prví z nich PAMELA – příběh služby, která přiměla svého pána k mravnějšímu životu, ve společnosti přijatý rozporuplně a někdy hodnocený jako mravní pokrytectví.

          Obdobný námět měla CLARISA (klarisa), ale s tragickým koncem – příběh měšťanské dívky, která řeší své ponížení dobrovolnou smrtí. Tragédie získala obdiv francouzských osvícenců a preromantiků.

          LAURENCE STERNE ( lorens stern) v díle ŽÍVOT A NÁZORY BLAHORODÉHO PANA TRISTRAMA SHANDYHO (tristrema šendyho) vypravěč = hlavní hrdina popisuje různé postavy, např. otce, strýčka, faráře, atd. V popředí zobrazení je hrdinův vnitřní svět a je prokládaný různými epickými příběhy. Proto je román pokládaný za předchůdce moderní prózy XX. stol.

          Román navazuje na Rabelaise (rablého) a Cervanta (servanta), ale různými popisy, výklady a záznamy poutá pozornost na způsob vypravování. Prostupuje ironie, využití písma (různých typů). Sterne vytvořil antihrdinu.

          Největší vliv na liter. vývoj osvícenství a preromantismu měl francouzský myslitel JEAN JAQUES ROUSSEAU (žán žak rusó). Jeho život byl pohnutý – matka zemřela po porodu, otec utekl před vězením a J. J. vyrůstal u strýce. Měl se učit rytcem, ale utekl, toulal se po Itálii, Francii a Švýcarsku, svých 5 dětí dal do nalezince.

          V pedagogickém románu EMIL čili O výchově zdůrazňuje rozvoj smyslů. Autor je vypravěčem a zároveň vychovatelem, Ich – forma je plná úvah a rad, poučuje o vlastnictví, o přirozené cestě dosáhnout vzdělání. Dějový zvrat nastává, když Emil najde svou práci zničenou a dochází k poznání, že vlastnictví je třeba mezi lidmi tolerovat.

          Liter. významný je román v dopisech Julie neboli NOVÁ HÉLOISA(elojza), vypráví příběh šlechtické dcery Julie a jejího domácího učitele Saint-Preuxe(senpré) na pozadí krásné alpské přírody. Mladí lidé se musí rozejít a po letech se setkávají v přátelském prostředí, jehož vůdčí osobností je Juliin manžel Wolmar. Román končí smírně. Název díla se vztahuje k milostné skladbě Sierra Abelarda(pijéra abelára) a jeho žačky Heloisy. Důraz v Rousseauově románu je na citu a oddanosti.

          VYZNÁNÍ je poslední autorovým dílem, navazuje na křesťanského myslitele Augustina a je odpovědí na obvinění, jak naložil se svými dětmi. Zpověď je velmi upřímná, s výsledkem, že člověk je při narození dobrý, ale zkazí jej společnost. Život Ru. je vylíčený v románu Liona Feuchtwangera(fojchtvangr) - Bláznova moudrost.

          Hluboký cit a láska je hlavním motivem díla ANTOINE-FRANCOISE PRÉVOSTA(antoan fransoa prevó) románu PŘÍBĚH RYTÍŘE DES GRIEUX(de grijé) a MANON LESCAUT(manon lesko). Milostný příběh končí tragicky – Manon touží po bohatství a De Grieux se nedokáže rozejít se svým společenským postavením. Do češtiny příběh přebásnil a zdramatizoval Vítězslav Nezval pod názvem Manon Lescaut.

          Preromantismem byl inspirovaný také FRANCOIS RENÉ DE CHATEAUBRIAND(fransoa rené de šatobrjan). Jako odpůrce francouzské revoluce emigroval do Anglie a dlouhou dobu strávil v severní Americe. Z poznatků vznikly dvě novely:

ATALA – o indiánské dívce, která řeší rozpor mezi pozemskou láskou a zaslíbením Panně

Marii sebevraždou. Příběh lásky vypráví indián Šakta Francouzi Renému.

V závěru oba zahynou v boji proti Francouzům.

RENÉ – novela s autobiografickými rysy, Chat. vytvořil typ rozervance s provokativním

chováním, který si libuje ve vlastním smutku

          V německé lit. proslul filosof, spisovatel a vědec JOHANN GOTTFRIED HERDER(johan gotfríd herdr). Byl hlavním teoretikem preromantismu v hnutí Sturm und Drang(šturm und drank), které se rozvíjelo v 60. – 80.tých letech 18. st. Jednostranně zdůrazňovalo citový vztah ke skutečnosti, ideál silné osobnosti, odpor proti společenské nespravedlnosti a útlaku.

          Herder vyslovil své úvahy ve spise MYŠLENKY K FILOSOFII DĚJIN LIDSTVA – prosazoval pokojné soužití národů, Slovanům připisoval vůdčí postavení ve společenském vývoji, protože mají mírumilovnou povahu a cit pro lidovou píseň. Jeho filosofie silně inspirovala naše obrozence. Název Sturm und Drang je odvozený od stejnojmenné hry FRIEDRICHA MAXMILIANA KLINGERA(fridricha maxmiliána klingra).

          K nejvýznamnějším představitelům hnutí patřili v raném období své tvorby JOHANN WOLFGANG GOETHE(johan volfgang géte) a FRIEDRICH SCHILLER(fridrich šilr). G. byl všestranně nadaný v umění, vědě a svými současníky nazývaný Olympanem. Narodil se v Lipsku v rodině císařského rady, vystudoval práva a usadil se ve Výmaru. Dosáhl funkce ministra s rozsáhlými pravomocemi. Po zklamáních politických i soukromých začíná cestovat, působí na něj antika v Itálii. Pobývá i několikrát v Čechách (Mariánské Lázně), udržuje styky s našimi obrozenci (Dobrovský).

          Zabýval se přírodními vědami, byl stoupencem osvícenské monarchie, odmítl Velkou francouzskou revoluci jako chaos, ale její ideály vyzdvihoval. Přátelil se s F.SCH., kontaktoval se s pozdějšími romantiky.

          V počátečním období své tvorby píše básně a romány s motivy touhy po svobodě, např. PROMÉTHEUS, KRÁL DUCHŮ A UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA(veltra). Román Utrpení… se stal mezinárodně proslulý, je psán formou dopisů a deníkových záznamů, v němž neopětovaná láska mladého muže ke snoubence svého přítele končí sebevraždou. Román byl velmi oblíbený u mladých lidí, vznikla ,,wertherovská´´ móda oblékání i sebevražd. Viz OBSAHY (str.75)

          Tragédie TORQUATO TASSO zachycuje spor básníka a dvořana (podívej, kdo byl Torquato Tasso).

          Dvoudílný román VILÉMA MEISTERA LÉTA UČEDNICKÁ a VILÉMA MEISTERA LÉTA TOVARYŠSKÁ je typem výchovného románu = vznikl v 1. pol. 18. st. v Anglii, na osudech hlavních hrdinů zachycovali vývoj lidské osobnosti. G. román vypráví o životě chlapce z kupecké rodiny, který putuje s kočovnou společností, pomalu moudří a mění se v praktického člověka.

          Vrcholným dílem J.W.G. je dramatická báseň FAUST. Dílo shrnuje autorovu osobní filosofii. Představuje podobenství mezi dobrem a zlem, touhu člověka po vědění a smysluplném životě. Cílem je poznání, že naplněním života je práce pro druhé. V německé lit. existovala postava doktora Fausta v 15. – 16. st. a také ve hře CHRISTOPHERA MARLOWA(kristofr márlou). G. báseň měla vliv např. na Thomase Manna (Doktor Faust), Michaila Bulgakova (Mistr a Markétka), Václava Havla (Pokoušení). Byla i zhudebněna, např. Berliozem. V českých zemích byl přeložený již obrozenci, např. Karlem J. Erbenem, K.H.Máchou.

          FRIEDRICH SCHILLER – Goethův současník a přítel vstoupil do literatury dramatem LOUPEŽNÍCI, přes uznání publika byl autor uvězněný, protože zobrazil touhu po společenské změně.

          Hra je založená na konfliktu dvou bratrů, na intrikách jednoho proti druhému, aby získal vše, včetně snoubenky. Viník se opírá o filozofii Friedricha Nietzscheho o silném jedinci, odůvodňuje své vypočítavé úmysly a pokřivený charakter. Viz OBSAHY (str. 76).

          Schiller nemá v osobním životě úspěchy, stále jej sužují existenční starosti, teprve poslední léta života strávená ve Výmaru byla klidná.

          Věnoval se především historickým tématům, pouze ÚKLADY A LÁSKA je měšťanská tragedie o nešťastném osudu dvou mladých lidí, kteří podlehnou intrikám dvora.

DON CARLOS je dramatem o boji nizozemského lidu proti španělské nadvládě.

VALDŠTEJN, drama, historická trilogie pojednává o středověkém vojevůdci a jeho tragické smrti.

MARIE STUARTOVNA je tragédie skotské královny a její soupeření s anglickou královnou

VILÉM TELL – hra zpracovává základní historii švýcarských dějin.

          Mnohé Sch. hry byly zhudebněné, např. Don Carlos Guiseppem Verdim (džuzepem verdym), báseň Óda na radost je součástí Beethovenovy IX. symfonie. Pro Schil. díla je příznačný důraz na mravní stránku lidské povahy.

          V ruské lit. ALEXANDR NIKOLAJEVIČ RADIŠČEV spojil osvícenství a preromantismus s reálným pohledem na svět v románu CESTA Z PETROHRADU DO MOSKVY. Formou cestopisu poukazuje na nelidské poměry nevolníků. Následoval pro autora trest smrti, který byl změněný na desetileté vyhnanství na Sibiř. Svůj život skončil sebevraždou.