Jdi na obsah Jdi na menu
 


BAROKO V EVROPSKÉ LITERATUŘE

7. 5. 2011

 Baroko v evropské literatuře

          Termínem baroko se označuje kulturní a stylová epocha asi od 2. poloviny 16. století. Znamená to, že v některých státech probíhá období pozdní renesance a v jiných již raného baroka. Lze tedy najít autory, kteří pracují se znaky renesančními i barokními. Trvá do pol. 18. st.

          Původ pojmenování je od portugalského slova barroco = nepravidelná perla.

          Vzniká jako reakce na renesanční optimismus v neomezené možnosti člověka. Pocit člověčí nicoty utvrdily dlouhotrvající války, poznávání neznámých krajů, rozvoj vědy a tvrdý boj katolické církve proti reformaci-působení jezuitského řádu. Dochází k intenzivnímu návratu k Bohu.

          Baroko ve vstahu k duchovnu zvýrazňuje smyslovost: Kristus bývá zživotňovaný jako milenec lidské duše = barokní mystická erotika.

          Hlavním principem je kontrast světa pozemského a světa duchovního, opakovaným tématem je smrt, rozporuplnost, životní tragika.

          I pro barokní architekturu a výtvarné umění je typické napětí mezi duchem a hmotou, dobře patrné v rozevlátosti barokních soch, jejich dynamičnosti. Místo přijímky a pravého úhlu nastoupila křivka a oblouk, půdorys je elipsa.

          V barokním slohu bylo postaveno a přestavěno mnoho kostelů, kaplí, klášterů, zámků, městských paláců a venkovských statků.

          Typické jsou klenby s nástropními malbami, bohatě zdobené štíty, sochy světců, štuková výzdoba, fresky. Mohutný zážitek umocňuje umělý i pravý barevný mramor, barevné omítky, hra světel a stínů, zvuk varhan: Chrám sv. Petra a Pavla v Římě (LORENZO BERNINI)

- Schönbrunn ve Vídni

- Versailles v Paříži

          Baroko jedinečným způsobem dotváří krajinu - parky, altány, schodiště, zámecké parky, jezírka, fontány.

          V sochařství a malířství baroko zobrazovalo niterné citové stavy svou hrou protikladu světla a stínu.

Petrus Paulus Rubens: Únos dcer Leukippových

Rembrandt van Rijn: Noční hlídka

Caravaggio [karavadžo]: Obrácení Šavla

Diego Velasques[velaskes]: portréty

El Greco [el greko]: Svlékání Krista

          Také barokní hudba je mnohem propracovanější a přináší nové hudební žánry: operu, oratorium, kantátu, sonátu, barokní suitu, fugu.

Johan Sebastian Bach: kantáty

Georg Fridrich Händel [fridrich hendl]: opery a oratorium

Antonio Vivaldy [antónjo vivaldy]: koncerty

          Závěrečným vývojovým obdobím je rokoko s orientací na dvorské prostředí. V architektuře se upevňují dekorativní prvky (Japonsko, Čína)- výzdoba interiéru porcelánem (Míšeň).

          V malířství vyniká Antoine Watteau [antoan vato] v kresbě šlechtické společnosti. Název stylu je podle esovitého ornamentu – rokaje.

 

Světová literatura (2.pol. 16. st. - pol. 18. st.)

          Barokní lit. se ve 2. pol. 16. st. zrodila ve Španělsku. Tvůrcem nového směru liter. tvorby je zakladatel jezuitského řádu Tovaryšstva Ježíšova Ignác z Loyoly [lojoly].

          V literatuře se projevila silná citovost, obřadnost, s kladením důrazu na niterný prožitek víry. Rozpolcený svět přináší baroku plno extrémů. Umělec vyjadřuje náboženské napětí, ale touží po smyslových zážitcích v pozemském životě.

          Smrt pojímá jako všední záležitost a umělec snaží připravit šťastnou smrt, třebas zachycením lidského bolesti a utrpení prostřednictvím nadsázky, efektu, symbolu a alegorie.

Charakteristické je používání novotvarů, slovních hříček, dlouhých souvětí.

          Ve Španělsku se rozvíjí mystická poezie. TEREZIE Z ÁVILY neboli Terezie Ježíšova (pol. 16. st.) - byla reformátorkou řádu karmelitánek. Její nejlepší verše jsou citově vroucné a prosté.

JAN Z KŘÍŽE (2. pol. 16. st.) - vrchol španělské mystické poezie. Dílo: Za temné noci, Plameni lásky živý

Autor se často vyjadřuje alegoricky.

          Za nejvýznamějšího španělského barokního dramatika je pokládán CALDERÓN DE LA BARCA [pedro kalderon], navazoval na Lope de Vegu, napsal přes 200 her, šlechtic, kněz, intelektuál, oficiální umělec španělského katolicismu.

          Psal zápletkové komedie a tzv. komedie pláště a meče, vyjadřují renesanční chápání života: Soudce Zalamejský.

          Vrcholem jeho tvorby jsou nábožensko-filozofické hry. Problémem předurčenosti osudu je dílo Život je sen (Obsahy str. 58). Používá typické barokní idee- iluzionismu (tento svět je pouze zdánlivý, je snem, po něm přijde probuzení, smysluplná je pouze snaha dosáhnout vyšších duchovních hodnot).

          V Itálii je baroko spojeno se španělskou okupací (pol. 16. st.). Rozpornou dobu odráží život a dílo Torquata Tassa [torkváta tasa] – dvorský spisovatel. Dílo: Osvobození Jeruzaléma (obsahy str. 57) - navazuje na antické vzory; nábožensko-hrdinský epos plný dobrodružných a milostných výjevů popisuje dobití „svatého města“, pojetí muslimů = nástroj ďábla, neobvyklá jazyková vyjádření;

          Život Tassův inspiroval J. W. Goetha k napsání dramatu TORQUATO TASSO, GIAMBATTISTA MARINA (džámbatysta marina) napsal sonet TASSŮV HROB.

          Široké publikum oslovovala commedia dell’arte. [komedia]. Byla založená na herecké improvizaci, která byla dokládána pantomimickými výstupy. Příznačné byly pro ni ustálené zápletky a postavy - starý obchodník, učený právník, mazaný sluha, předobraz harlekýna a kolombíny. Vše bylo zdůrazněno maskami.

          Francouzské baroko mělo také duchovní tvorbu, reagovalo na náboženskou válku mezi katolíky a hugenoty. Nejvýraznějším dílem se staly Tragické básně Théodora Agrippa d´ Aubigné [teodora agripa dobině]. Rozsáhlá sklatba o 7 obrazech líčí utrpení hugenotské církve a hrozí jejím pronásledovatelům pekelnými mukami.

Anglická barokní literatura

          Má náročnější duchovní básnictví. Jeho vývoj vyvrcholil eposem Johna Miltona [džona miltna] ZTRACENÝ RÁJ (Čít. 1 str. 178-179). Filozofické dílo vychází z biblického námětu vyhnání Adama a Evy z ráje, zachycuje důležité momenty historie lidstva v poměru dobra a zla. Milton zdůrazňuje význam práce, překonává učení o předem určeném spásení nebo zatracení. Do češtiny jej poprvé přeložil Josef Jungmann.

          V německé lit. je známým dílem duchovní poesie Vzdoroslavíček jezuity Speea [špéa] . Opěvuje Krista, slavíček svou láskou k Hospodinu je vyvýšen nad ostatní slavíčky. Do češtiny ho přeložil jezuita Felix Kadlinský .

          Prostestant Andreas Gryphius [andreas gryfius] ve svých tragediích a komediích uplatňuje pocity marnosti života, zániku a rozvratu. (čít. 1 str. 180-181).

          V německé barokní próze proslul román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus od Hanse Jacoba Christoffela von Grimmelshausena [hans jakob krystofel fon grimlshauzen] je pojatý autobiografické vyprávění člověka prosté mysli (simplex = jednoduchý). Spisovatel působivě zobrazil hrůzy 30.- leté války. Simplex nenachází uspokojení ve světských radostech a uzavírá se do vlastního nitra. (Obsahy str. 59).

          Asi v pol. 18. st. se v návaznosti na baroko rozvíjí rokoko. Vyznačuje se hravostí, zdůrazněním příjemných stránek života. Vzorem byla řecká anakreontská poesie, bukolická poezie (viz. Antika). Příkladem mohou být Paměti Giovanniho Giacoma Casanovy (džiovanyho džakoma kasanovy).

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář